OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mám rád nápadité hudební úchylárny a to je i hlavní důvod, proč bych všem podobně zaměřeným s radostí podal informaci o této bandě exotů, kteří experimentují na poli math rocku a to zdaleka nejen s kytrovými efekty, noisem a elektronikou. Už po přečtení názvu alba si mnozí zaťukají na čelo. Pro tuto skupinu mnohých lidí hudba ADEBISI SHANK rozhodně není. Tato potrhlá sbírka podivínů z Irska má ráda taneční beaty, do kterých roubují nepravidelný tap, melodické barevné motáky a hlavně pak hodně košilaté hudební fórky. Jakoby se HELLA snažila hrát osmdesátkovou diskotéku nebo jako kdyby DAFT PUNK začali hoblovat hodně špinavý math rock.
Až na pár silně zefektovaných vokálních rozmazanic jde o instrumentální jančení, které sedí na velmi dobrých muzikantských výkonech, hlavně pak milovníci netradičního kytarového pidlikání nepřijdou zkrátka. Kluci rádi využívají živě nahrávané smyčky, na které vrství motivy, experimentují s možnostmi kytarových efektů a hlavně se nenechávají spoutat žádnou hudební konvencí. Toto album vás zkrátka chce vzít na hodně originální nekonvenční výlet, který začne u mathrockových kudrlinek, skončí v postrockových destinacích s mezipřistáním v noisových, progresivních i elektro-industriálních krajinách. Milovníkům neokoukaného radím jediné: Nenechte si tento trip ujít.
8,5 / 10
Vydáno: 2010
Vydavatel: Richter Collective
Stopáž: 39:05
-bez slovního hodnocení-
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.